Jedním z charakteristických principů jeho tvorby se stala práce s řezaným a vrstveným plochým sklem. Z jednotlivých skleněných vrstev vytvářel objekty, jejichž výsledná podoba se mění podle úhlu pohledu, světla i prostoru, ve kterém se nacházejí. Postupně do nich vstupovala barva, malba, pískování i další materiály a původně přísná geometrie získávala stále výraznější obrazovou rovinu. Hranice mezi skleněnou plastikou, reliéfem a obrazem se v jeho tvorbě začala záměrně rozostřovat.

Právě vztah mezi malbou a sklem je pro pochopení Eliášovy tvorby zásadní. Motivy, které rozvíjel na plátně – člověk, krajina, civilizace, kosmos, růst i zánik – se postupně objevovaly také ve skle. Transparentní materiál mu umožnil pracovat s obrazem jinak: vrstvit jej, nechat jej prostupovat světlem a dát mu skutečnou prostorovou hloubku. Sklo se tak nestávalo pouhým nositelem malby. Obraz a objekt se u Eliáše postupně spojovaly v jeden výtvarný celek.

Bohumil Eliáš st. vytvořil během několika desetiletí osobitý výtvarný jazyk, v němž se přirozeně setkávala malba, sklo a prostor. Jeho práce jsou zastoupeny v českých i zahraničních sbírkách a dodnes ukazují, jak daleko lze posunout sklo ve chvíli, kdy jej autor nevnímá pouze jako materiál, ale jako plnohodnotný prostředek výtvarného vyjádření. Právě schopnost pohybovat se mezi jednotlivými médii a přitom si zachovat jasně rozpoznatelný rukopis tvoří jednu z nejvýraznějších linií jeho tvorby.